Psík mývalovitý

Psík mývalovitý patří k nově se vyskytujícím druhům naší fauny savců. Druh původně pochází z Dálného východu, z introdukovaných populací na Sibiři a z evropské části bývalého Sovětského svazu se šířil dál na západ. Navíc unikal z chovů kožešinových zvířat. Jako nepůvodní druh se značnou reprodukční kapacitou se jak u nás, tak v celé Evropě rozšiřuje. Jedná se o všežravce obývajícího širokou škálu různých biotopů, místy s vazbou na mokřadní lokality.

Popis

Jedná se o psovitou šelmu dosahující až velikosti lišky. Má zavalité tělo, krátké nohy a malé zaoblené boltce neznatelně vystupující ze srsti. Zbarvením připomíná spíše jezevce nebo mývala (s nímž bývá často zaměňován). Dlouhá neuspořádána srst má v zimě hustou podsadu a na lících vytváří licousy. Základní je šedohnědé zbarvení s tmavým žíháním, od černých pesíků přechází zejména na břiše do žlutohnědého odstínu, nohy jsou téměř černé, ocas je tmavý a bez příčného pruhování. Na hlavě je typická černobílá kresba. V letní srsti bývá zbarvení celkově světlejší, někdy s nádechem do rezava. Psík váží 4 – 11 kg.

Stopy a pobytové znaky

Otisk tlapek má po čtyřech prstech s oválnými bříšky a drápy. Stopa je poměrně široká a má velké meziprostory. Je podobná stopám psa nebo lišky, s nimiž je snadné tento druh zaměnit. Velikost zadní stopy je 4 – 5 x 5 – 6 cm. Stopy předních tlap jsou okrouhlé, stopy zadních stop jsou více oválné a připomínají liščí stopy. Ve stopní dráze jsou stopy kladeny často vedle sebe po dvojicích.

Trus psíka má druhově charakteristický zápach. Tvar je však velice různý podle složení potravy. Může připomínat trus jiných šelem (např. liška, jezevec, vlk). V blízkosti nor mají tendenci vytvářet „latríny“ s hromadou trusu.

Biologie a ekologie druhu

Při výběru prostředí není v našich podmínkách nikterak vybíravý. Obývá lesy, polní biotopy, pastviny, mokřady. Lokálně je patrná vazba na mokřadní a vodní prostředí. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídlišť (vinice, sady, příměstské lesy).

Jedná se o monogamní druh, žije tedy v párech nebo v rodinných smečkách, vzácněji pak žije také samotářsky. Jedná se o živočicha se soumračnou a noční aktivitou. Během dne přebývá jak ve vlastních norách, tak v opuštěných norách lišek a jezevců, často využívá také skruže melioračních zařízení nebo stohy slámy. Na podmáčených místech si může postavit povrchové úkryty z trávy a rákosu.

Říje probíhá koncem zimy, samice jsou březí dva měsíce. Jednou do roka, v dubnu až květnu vrhá samice 5–8 mláďat. Samostatné existence jsou schopny ve věku 4– 5 měsíců a pohlavně dospívají o 4–5 měsíců později. Zprvu mají tmavší zbarvení než dospělci. Při nízké teplotě může upadat do krátkého nepravého zimního spánku. Velikost domovských okrsků závisí od množství a dostupnosti potravy.

Potrava

Je všežravý, jeho rozmanitá potrava zahrnuje drobné hlodavce, žáby, hady, ryby, ptáky (především vejce a mláďata), jídelníček si zpestřuje hmyzem, mršinami, ovocem, kořínky a rostlinami, např. kukuřicí. Pár často po potravě slídí společně, vzájemně od sebe udržuje odstup a putuje vedle sebe.

Rozšíření

Původně druh pochází z Dálného východu, včetně Japonska a jihovýchodní Asie. Pro svoji kvalitní kožešinu byl druh vysazován a chován i mimo původní areál výskytu. V první polovině dvacátého století byl vysazen v západní části bývalého Sovětského svazu (včetně dnešního Běloruska, Ukrajiny a Pobaltských států), odkud se začal šířit na západ. V letech 1930–1950 zde bylo vypuštěno přibližně 10 000 jedinců. Šíření bezesporu napomohly rovněž úniky z farem kožešinových zvířat, kde byl v různých koutech Evropy tento druh již dříve pro svou kožešinu chován. Kromě Sovětského svazu byl však lokálně vysazován v celé řadě zemí, např. v Bulharsku, České republice, Finsku, Německu, Maďarsku, Moldavsku, Polsku, Rumunsku, Slovensku a Švédsku. V současnosti je možné psíka mývalovitého považovat v Evropě za široce rozšířený druh; běžně obývá střední a severní Evropu a dále se šíří do Francie a na Balkánský poloostrov (Wilson & Mittermeier 2009, Anděra & Gaisler 2012).

Výskyt v ČR

První zprávy o psíkovi se u nás datují kolem poloviny dvacátého století. Hlavní vlna šíření směřovala patrně přes příhraniční oblasti s Polskem, jednotlivé údaje z jižní Moravy však naznačují i další možný směr šíření přes Slovensko, kde byl známý od roku 1943. Jak již bylo zmíněno, šíření napomohly úniky z chovů. Během následujících 20-30 let tak tento druh osídlil téměř celé naše území. Zatímco v 60. až 80. letech se vyskytoval na 5–10 % území, v 90. letech došlo k náhlému nárůstu obsazenosti na 39 %. Tento nárůst pokračuje i nadále, kdy k roku 2012 byla obsazenost na 90,1 % území. Navíc je možné, že ve zbylých kvadrátech mohl uniknout pozornosti (Anděra & Gaisler 2012). Jeho rozšíření je tak možné posoudit jako celoplošné.

Status a ochrana

Jako zavlečený invazivní druh představuje možné nebezpečí pro původní faunu. Přímý negativní vliv na původní faunu ale na rozdíl od norka amerického nebyl zjištěn, respektive nebyl přiměřeně zkoumán. Psík mývalovitý nemá žádný ochranný statut z hlediska zákona o ochraně přírody. Podle myslivecké legislativy patří k druhům zavlečeným a v přírodě nežádoucím, které lze za určitých podmínek usmrcovat – tato činnost je v kompetenci myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře.

Literatura

Více si můžete přečíst v těchto našich publikacích.

Projekty

Psíkem mývalovitým se okrajově zabýváme, seznam projektů zde.