Alka velká

Alku velkou (Pinguinus impennis) popsal v roce 1758 přírodovědec Carl Linnaeus. Původně se vyskytovala ve vzájemně izolovaných koloniích v obrovském území Severního Atlantiku od Kanady přes Grónsko, Island až po Velkou Británii. Ve známé historii hnízdily alky velké pouze na skalnatých ostrovech. Na přístupnějších hnízdištích byly pravděpodobně vyhubeny v ještě starší minulosti. Archeologické nálezy pochází i z evropského pobřeží od severního Ruska po Francii. Zimování bylo prokázáno ještě jižněji až na úrovni Španělska.

Alka velká byla vyhubena kvůli nadměrnému lovu pro peří, maso a tuk. Vzhledem k nelétavosti se stávala lehkou obětí často zbytečného vybíjení. Vymírání ještě urychlila sběratelská touha. Čím vzácnější alky velké byly, tím větší byl zájem o vypreparované jedince či vejce. Poslední prokazatelné pozorování hnízdícího páru pochází z roku 1844 z ostrovu Eldey u Islandu, kdy byly dva dospělí jedinci utlučeni holemi a vejce byla rozšlápnuta. Poslední žijící jedinec byl spatřen v roce 1852 u Newfoundlandu. Od té doby patří alka velká k vyhubeným živočichům a nadále se s ní můžete setkat pouze v muzeích nebo na ilustracích. Po celém světě se v muzeích zachovalo pouze 75 vajec, 24 kompletních vycpanin a 81 kožek. V Národním muzeu v Praze mají dvě alky velké – jednu dospělou a jedno odrostlé mládě.

Na základě studií mitochondriální DNA, morfologie i biogeografie bylo potvrzeno, že alka velká byla blízce příbuzná dnes žijící alce malé a alkounovi malému. Dříve byla řazena do rodu Alca, což se ovšem i přes blízkou příbuznost s alkou malou ukázalo jako neopodstatněné.

Na výšku dosahovala alka velká 75-85 cm a vážila až 5 kg. Zakrnělá křídla dosahovala délky pouhých 17-20 cm a nejdelší pera dorůstala 10 cm.

Alky velké byly výborní plavci. Pod hladinou jim k plavání a při pronásledování kořisti pomáhala i křídla. Dospělé alky byly rybožravé a živily se především rybami o velikosti 15-20 cm, mláďata se živila pravděpodobně planktonem. Alky kladly každoročně pouze jedno vejce, které leželo přímo na holé zemi. Vejce bylo žlutobílé o velikosti 12,4 cm. O mládě pečovali oba rodiče.

S alkou velkou se dnes můžete setkat v názvu prestižního severoamerického ornitologického časopisu Auk (Auk=alka velká), který byl pojmenován na její počest . Odkazy na alku velkou naleznete i v několika povídkách, románech, písních a dokonce i v baletním představení. Živou alku velkou si však prohlédnout není kde.